Jiří Šindar | Televizní tvorba

Nazvat scénáristickou a režisérskou tvorbu pro Českou televizi  koníčkem je tak trochu nadsázkou, i když zařadit ji do činnosti ryze komerční také nelze.

Přestože mi zabírá nejvíce času, zdaleka nedosahuje efektu, jenž se v podnikání očekává. V anglosaských zemích této činnosti říkají HOBBY, v českém prostředí koníček. Já bych řek spíše KŮŇ. Nejvíce toho mého „koně“ zastupuje tvorba dokumentární a publicistická. Ale objevují se i jiné formy, jako např. hudební klipy pro rockovou skupinu Argema , pro kterou jsme vyrobili klipy Jarošovský pivovar, New York City a Kočičí, dále to byly pro ČT hudební pořady s folklorní tématikou, do této oblasti patří klipový pořad vánočních koled Svatou dobu již tu máme. Zařadit sem lze i některé dokumenty z televizního cyklu Folklorika.

Zajímavým projektem byl na přelomu tisíciletí třídílný dokument o historii Lidové strany, z něj pak vyšel hodinový polohraný dokument, objasňující závěrečnou etapu života (1948-1956) jednoho z předních prvorepublikových ministrů Msgre. Jana Šrámka. Díky počátečnímu nezájmu dramaturgů ČT o tuto látku jsem měl větší prostor pro bádání a studium archivních materiálů, což přineslo řadu nových a neznámých momentů v životě této osobnosti, ale i v poznání metod a práce komunistického režimu. Vysílán byl dokument až k výročí úmrtí v roce 2006. 

K největším projektům, vyráběným v koprodukci s ČT, však patřil cyklus dokumentů o poutních místech na území Čech, Moravy a Slezka a také v okolních zemích, jehož průvodci byli české herecké špičky Josef Somr a Ladislav Lakomý. Od roku 2002  doku 2008 bylo natočeno a odvysíláno 43 dílů.

K pozitivně hodnoceným snímkům roku 2007 rovněž patřil polohraný dokument o historii největší rukopisné knihy na světě Kodex gigas lidově zvané Ďáblova bible. Naopak sociologickou sondou do dnešní společnosti přes archetyp babičky Boženy Němcové se stal  v roce 2009 dokument   Kam se poděla (národní) babička.

Že se historie v mé tvorbě zřejmě usadila natrvalo, svědčí o tom i dokument z roku 2011 Tragedie rodu Broušků z televizního cyklu Příběhy domů, ve stejném roce jsem ve velkém dokumentu  Pěšáci tajné fronty hledal s hlavní postavou Herbertem Absolonem pravdu nejen o likvidaci jeho sudetské rodiny, za níž, jak za téměř čtyřicet let badatelské práce zjistil, stála po květnu 1945 pozdější komunistická esa. V dokumentu jsme ale spolu s PhDr. Eduardem Stehlíkem představovali i nové pohledy na práci československých zpravodajských služeb první republiky a v období Protektorátu - včetně nových poznatků o snahách likvidace říšského protektora Reinharda Heydricha jinou cestou než se stalo.

Systém likvidace komunistům nepohodlných osob přibližoval v roce 2012 další velký dokument s názvem Moc má jméno šibenice, je výsledekem šestileté práce na stejnojmenném cyklu, z něhož však z důvodu ne příliš etických bylo natočeno několik dílů  jinou skupinou v ostravském studiu ČT. Proto jsme s dramaturgem Antonínem Tršem a kolegou badatelem JUDr. Vilémem Fránkem  přistoupili na formu pouze 52 minutového dokumentu, v němž jsme onen systém představili na nových faktech u tří případů - z Hodonínska to byla skupina BOZ 38, pak notorický případ babické tragedie s agentem Ladislavem Malým a jako přes kopírák Babíc zinscenovaný případ spolupracovníka StB Josefa Matouše na Olešnicku. Vedle nových pohledů dokument poukazoval také na to, že i po listopadu 89 nebyla snaha o odhalení  úplné pravdy a že vyšetřovatelé a justice stavěli na jednu rovinu agenty StB, iniciátory rodinných tragedií s jejich oběťmi.

Můj vztah k tzv. vážné hudbě a také k lidové písni je dán prostředím, v němž jsem vyrůstal. Z tohoto vztahu byl v roce 2016 dokončen a ČT odvysílán hudební dokument, jehož první záběry jsem natočil již v roce 2001, při realizaci dokumentu Barevné tóny Hodonínska. Námětem mi byla Slovácká suita (op.32, 1903) Vítězslava Nováka, která je jednou z nejpopulárnějších skladeb české hudby, obrazem autorova okouzlení malebným, ale zároveň rázovitým krajem moravského Slovácka, regionu Horňácka. Novák v pěti obrazech zachytil život zdejších lidí na přelomu 19. a 20. století. Symfonie, vycházející z impresionistického pojetí, přitom reflektovala tehdejší tendence nového pohledu na uchovávání a rozvoj lidové tvorby. Filmově byla Slovácká suita poprvé zpracována v roce 1966 režisérem Kubou Jurečkem. A právě černobílé, lehce patetické zpracování v prostředí Horňácké krajiny, nabízí pohled na vyznávané hodnoty zdejších obyvatel, kupodivu neměnící se příliš ani v realitě počátku III. tisíciletí. I přes stoleté rozdíly a změny moravského venkova lze totiž v mnoha momentech (především vztahu k víře a lidovému umění a z toho plynoucí vztahu člověka k člověku) najít společné tóny Novákovy hudby se současným životem. Snahou bylo ukázat svět moravského Slovácka dnešníma očima. Dávat do protikladu Jurečkův, potažmo Novákův svět s tím, s čím se můžeme dnes setkat nejen na Horňácku, ale i v dalších regionech Slovácka. Vznikl tak snímek s obrazovou koláží a se vzpomínkami pamětníků, v němž Novákovo impresionistické pojetí dostává v dnešních pohledech přece jen novou dimenzi. Ke spolupráci jsem přizval Hodonínský symfonický orchestr, Ivu Bittovou, Dušana Holého, Musicu Folkloricu, Horňáckou muziku Petra Mičky s Lesní zvěří s Jiřím Hradilem a jeho týmem, inspirujícím se různými hudebeními žánry, v tomto případě lidovou i vážnou hudbou. V roce 2018 byl dokument oceněn na Mezinárodním festivalu Etnofilm Čadca mezi 180 filmy ze čtyřicítky zemí oceněn druhým místem - Strieborný turoň - za orginální obrazové zpracování Novákovy Slovácké suity.